HOT Line:: Ohrožuje nás Lisabonská smloua? ANO! Řekněte jí NE!
 Home
 Životopis
 Dokumenty
 Kontakt
 Spolužáci
 Fotky
 Tydlytytamto
 Linky
Financování veřejných systémů
Autor: Richard Duřpekt; Datum: září 2003; Vyšlo: Pohled zprava č.3, rok 2003

Při určitém zjednodušení můžeme říct, že instituce "stát" v Česku provozuje tři oddělené veřejné systémy. Jsou to všeobecný systém, tedy státní aparát, bezpečnost, školství, infrastruktura apod. a dále pak systémy sociální a zdravotní. Tyto systémy mají v zásadě oddělené financování.

Všeobecný systém poskytuje každému občanovi stejné služby. Všichni například požíváme stejnou úroveň ochrany od Policie a Armády a všichni jezdíme po stejných silnicích. Za tyto služby každý státu platí. A to přímo úměrně tomu, kolik si vydělá (daně z příjmů) a tomu, kolik spotřebuje (DPH). V tomto systému tedy bohatší lidé přispívají na společnou věc více než chudší, ale dostávají všichni stejně. Rozlišuje se tedy pouze na straně příjmů.

Zbylé dva systémy však rozlišují jak na straně příjmů, tak na straně výdajů. Že to není optimální řešení ukáže následující text.

Rovná sociální dávka. Na příjmové straně sociálního systému dnes stát v podobě pojistného na sociální zabezpečení bere více peněz lidem s vyššími výdělky. Na výdajové straně dává více peněz naopak lidem s nižšími příjmy. Dochází tak ke dvojitému přerozdělování, čímž se systém stává méně přehledným a není jednoduché vyjádřit míru solidarity občanů, tedy zda-li občan do systému přispívá nebo z něj naopak čerpá. Dále pak je tento systém administrativně velmi nákladný a je zde prostor pro korupci a špatná rozhodnutí o potřebnosti sociální dávky.

Lze souhlasit, že stát má zajistit každému občanovi, který se o sebe nemůže postarat sám, nebo kterému se to zrovna nedaří, nezbytné důstojné životní minimum. Jako nejspravedlivější, nejjednodušší a nejlevnější se paradoxně zdá být řešení, kdy by stát každému svému občanovi pravidelně dával určité množství peněz, vyjadřující ono životní minimum. Takovýto systém nerozlišuje na straně výdajů; peníze dostává i ten, kdo se o sebe umí postarat dobře sám a kdo prosperuje. Aby tedy sociální systém plnil svoji společenskou úlohu, která spočívá v solidaritě bohatých s chudými, musí rozlišovat na straně příjmů, tedy bohatým brát více než chudým.

Princip rovné sociální dávky lze ilustrovat na příkladu: občan s vysokými příjmy odvede například 10.000 Kč a dostane zpět zhruba 4.000 Kč. Celkově solidárně přispěje do systému 6.000,- Kč. A naopak člověk s nízkými příjmy odvede například 1.000 Kč a dostane zpět opět 4.000 Kč, dohromady tedy ze systému čerpá 3.000 Kč.

Takovýto systém nejenže odstraňuje uvedenou neefektivnost a neprůhlednost, ale je také motivující, protože každý bude srozuměn s tím, že chce-li se mít lépe, musí pracovat. Nemusí se totiž jako dnes obávat, že pokud bude více pracovat a dostane vyšší plat, přijde tím pádem o sociální dávky a ve výsledku si tak nepolepší.

Fixní zdravotní pojistka. Hlavním posláním zdravotního systému je solidarita zdravých s nemocnými. Proto každý zdravotní systém musí rozlišovat na straně výdajové: za léčení nemocného člověka systém musí vydat více peněz než za člověka, který je zdravý a za kterého hradí jen preventivní prohlídky.

Dnešní systém však rozlišuje také na straně příjmové, kdy lidé s vyššími příjmy odvádí více než lidé s nízkými příjmy. To je na první pohled logické, avšak vezměme si případ člověka, který je velmi bohatý a do systému odvedl více peněz, než stálo léčení jeho vážné nemoci. A druhého člověka, který nikdy nepracoval a do systému neodvedl ani korunu, ale na druhou stranu je velmi zdravý a ze systému nikdy nečerpal. První člověk, ač těžce nemocný, žádnou solidaritu od zdravých nepožíval a druhý člověk, ač zcela zdráv, žádnou solidaritu nemocným neposkytoval. Původní myšlenka se tak zcela vytratila. Proto by se neměla do zdravotního systému včleňovat majetková solidarita, jak to známe dnes. Všichni lidé by měli do systému přispívat stejně - fixní zdravotní pojistkou. Pro zajímavost v roce 2002 by její výše vycházela na zhruba 1.113,- Kč / měsíc.

Z uvedeného vyplývá, že každý státní systém by měl k občanovi přistupovat z jedné strany (příjmové nebo výdajové) stejně a společenskou funkci, tedy rozdílný přístup k občanovi, plnit pouze z druhé strany. Důvody jsou hlavně průhlednost, jednoznačnost a efektivita.

Fotky
Tak to jsem já!
 


www.opensuse.org

Teď je čas darovat krev