HOT Line:: Ohrožuje nás Lisabonská smloua? ANO! Řekněte jí NE!
 Home
 Životopis
 Dokumenty
 Kontakt
 Spolužáci
 Fotky
 Tydlytytamto
 Linky
Rovná daň je normální
Autor: Richard Duřpekt; Datum: leden 2006; Vyšlo: Pohled zprava č.14, rok 2006

Dnes už snad všichni zhruba víme, co znamená slovní spojení rovná daň. Už nevěříme řečem Špidly či Schrödera o tom, jak ředitel a uklízečka odvedou na daních stejnou částku. Tušíme také, že když se sníží sazba daně, nemusí to znamenat výpadek v rozpočtových příjmech, ale za jistých okolností i opak. V této souvislosti jsme zřejmě již zaslechli pojem Lafferova křivka, která uvedenou skutečnost graficky znázorňuje. Otázkou však stále zůstává, jestli je rovná daň jen nějaký dočasný experiment, módní vlna či přechodné stádium a jestli neexistuje nějaký lepší daňový systém. Anebo je rovná daň přirozená a normální?

Již slavný Adam Smith, otec moderní ekonomie, ve svém zásadním díle Bohatství národů definoval čtyři základní požadavky na dobrý daňový systém. První požadavek je spravedlnost. Každý má na daních odvádět úměrně svým příjmům. Tomu rovná daň se svojí rovnou sazbou dokonale vyhovuje, neboť například bohatý zaplatí patnáct procent z milionu, zatímco chudý patnáct procent z deseti tisíc. Úměrnost je tedy bezezbytku dodržena.

Druhým požadavkem je určitost. Každému musí být naprosto jasné kolik, jak a kdy má zaplatit. Tento požadavek dnešní složitý systém vůbec nesplňuje. Pokud se zeptáte lidí ve svém okolí kolik a jak platí na daních, pak pokud se nebude jednat o daňové či účetní poradce, většinou nebudou vůbec tušit. Naopak rovná daň je z uvedeného hlediska nejjednodušší možný systém a z toho logicky plyne, že tomuto systému i nejvíce lidí porozumí. Rovná daň tak nejvíce naplňuje požadavek určitosti.

Třetí Smithův požadavek je výhodnost. Zní to téměř neuvěřitelně, ale daň by měla být vybírána tehdy, kdy se to poplatníkovi hodí. Pomiňme, prosím, zřejmě přirozenou českou reakci, že nikdy. Dnešní systém podmínku výhodnosti nesplňuje, protože v něm existují různé minimální daně a podobně, kterými občan bývá často nucen platit daně, i když si žádné peníze nevydělal. A to je přesně smysl tohoto požadavku. Rovná daň zaručuje, že občané a firmy budou platit daně jen ze skutečných peněz, které si vydělali a nikoli z virtuálních příjmů, které jim určí finanční úřad.

Posledním požadavkem je úspornost. Daně by měly být promyšleny tak, aby náklady na jejich výběr byly minimální. Toto kritérium je také výtečnou disciplínou rovné daně. Ta je tak jednoduchá, že i náklady na její správu jsou minimální. A to jak z hlediska finančních úřadů, tak z pohledu občanů a firem, které ji musí odvádět.

K těmto čtyřem základním požadavkům si můžeme přidat další, které dnes spatřujeme jako důležité. Například neutrálnost daní vůči ekonomice. To znamená, že by daně neměly ovlivňovat spotřebitele v jejich rozhodování, které zboží či služby spotřebovávat. Tomuto požadavky přitom může dostát pouze rovná daň s rovnou sazbou daně z přidané hodnoty. Pokud totiž existuje na některé zboží pětiprocentní sazba a na jiné sazba devatenáct procent, pak se druhé zboží relativně zdražuje a je o něj proto menší zájem než o zboží první. Prvního zboží se pak vyrábí a prodává více než by se ho vyrábělo s rovnou daní a naopak. Spotřebitel je tak daňovým systémem nucen do spotřeby prvního zboží. A protože snížená sazba platí většinou na potraviny, je občan nucen svůj příjem projíst, místo aby jej investoval do dražšího zboží trvalejší hodnoty. Na to pak doplácí především chudší občané, byť se systém s rozdílnými sazbami tváří jako sociální a jdoucí na ruku právě jim. Opak je však skutečností.

Na úvodní otázku tohoto článku si teď můžeme v klidu a pravdivě odpovědět. Rovná daň je přirozená a normální. Chápe to stále více vlád různých zemí na celém světě a doufejme, že to brzy pochopí i většina občanů – voličů v Česku. Pak je šance, že budeme mít vládu, která to bude chápat také.

Fotky
Tak to jsem já!
 


www.opensuse.org

Teď je čas darovat krev